Bodo Kirchhoff: Příhoda by Akropolis

„Bodo Kirchhoff vypráví o neslýchaném výjezdu dvou lidí, kteří nemají cíl, ale pouze směr — jih. Pohání je stará touha po lásce, červeném víně, Itálii, pozdním dobrodružství. Když k sobě přijmou mladou tulačku, setkávají se s elementárními tématy své… minulosti: rodičovstvím, radikálním novým začátkem. Kirchhoffovi se daří v husté spleti vyprávění probírat na malém prostoru velké motivy svých literárních děl. Zároveň vypráví o naší přítomnosti a o tom, jak dva melancholičtí hledači štěstí potkávají lidi, kteří se nyní vydávají na cestu opačným směrem z jihu na sever. Kirchhoffova Příhoda je mnohovrstevný text, který mistrovsky proplétá existenciální otázky soukromí a politické pospolitosti a propouští čtenáře do otevřeného prostoru.“ (odůvodnění poroty německé knižní ceny 2016)

ISBN 978-80-7470-175-7

BODO KIRCHHOFF / PŘÍHODA

Možná by stačilo, kdybychom byli jen úplně maličko šílení, protože už nám hned začíná zítra, slyšíte? Palmová si přiložila prst za ucho a teď slyšel i on, jako by měl prst za svým uchem — z kostelíku u Rietbergu zněly poslední z dvanácti krátkých úderů zvonu. Ještě byla neděle, ale hned bude pondělí, byť den nastane jen v kalendáři. Ale nastal. Reither upil kávu. Potom se oddal malému kalendářnímu podvodu, že zítra je už teď a člověk by vlastně vůbec nemusel být šílený, aby nastoupil do auta a vydal se na výlet. BODO KIRCHHOFF / PŘÍHODA

/ PŘÍHODA

Možná by stačilo, kdybychom byli jen úplně ma zítra, slyšíte? Palmová si přiložila prst za ucho uchem — z kostelíku u Rietbergu zněly posledn byla neděle, ale hned bude pondělí, byť den nas upil kávu. Potom se oddal malému kalendářním vlastně vůbec nemusel být šílený, aby nastoupi

lně maličko šílení, protože už nám hned začíná ucho a teď slyšel i on, jako by měl prst za svým oslední z dvanácti krátkých úderů zvonu. Ještě den nastane jen v kalendáři. Ale nastal. Reither dářnímu podvodu, že zítra je už teď a člověk by stoupil do auta a vydal se na výlet. BODO KIRCHHOFF / PŘÍHODA

Bodo Kirchhoff / Widerfahrnis / Eine Novelle Copyright © 2016 by Frankfurter Verlagsanstalt GmbH, Frankfurt am Main © Translation Ivana Führmann Vízdalová, 2017 © Graphic & Cover Design Barbora Toman Tylová, 2017 © Photo Filip Šach, 2017 © Filip Tomáš — Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-175-7, ISBN (MOBI) 978-80-7470-176-4 , ISBN (ePUB) 978-80-7470-177-1

/â&#x20AC;&#x2030;NOVELA

Čím by ten příběh, který mu pořád ještě jak se říká, třebaže on by to nikdy neřekl, to jen tady a výjimečně, rve srdce, čím by ho začal?

Čím by ten příběh, který mu pořád ještě, jak se říká, třeba‑ že on by to nikdy neřekl, to jen tady a výjimečně, rve srdce, čím by ho začal? Možná kroky za dveřmi a pochybnostmi, zda to vůbec byly kroky, nebo opět jen něco z jeho vnitřní‑ ho neklidu, jenž se ho zmocňuje od doby, co již nevylepšuje chaos druhých lidí tak dlouho, až z něj vznikne kniha. Tedy: byly to kroky, večer po deváté, když tady v údolí už zhasla všechna světla, a nebo bylo něco s ním? A potom by přišla cigareta, kterou si zapálil; cvaknutí víčka jeho věčného ko‑ vového zapalovače totiž zapuzovalo všechny přeludy, i ty uvnitř. S cigaretou v ústech si Reither — přesně na tomto místě by zmínil to jméno — přinesl z kartonu v chodbě lá‑ hev apulského červeného, už předposlední. Víno v tuto ho‑ dinu, pokojná neřest, jež člověka vzdálí světu se všemi jeho strastmi, dokonce ani nemusí vědět, co se děje za dveřmi. Ano, byly to kroky. Jako by někdo zamyšleně přecházel sem a tam. Reither si došel ještě pro vývrtku a klekl si s ní na podlahu obývacího pokoje, protože tam za prvé měl popelník a za druhé tam ležela kniha, kterou vpodvečer objevil. Ale hlavně proto, že měl ve zvyku věci, k nimž je třeba zakleknout, opravdu vykonávat vkleče, jako ještě vlo‑ ni ve svém maličkém nakladatelství, když návrhy nových obálek rozprostíral na parkety. Ano, i jedna z mála jeho fotografií, které uznával, ho ukazuje, jak klečí s cigaretou 9

v ústech, pozorován ženou, z níž jsou ovšem vidět jen nohy. Všechno na něm je cílevědomé, paže napřažená k zemi, cigareta mířící ve stejném úhlu vzhůru, pohled upřený na vykonávanou činnost, něco palcem připevnit ke zchá‑ tralé plechové tabulce, kterou si vybral jako motiv na pře‑ bal a na niž ještě na závěr položil ruku, jako na každou ze svých knih za více než třicet let, než s tím byl konec. Loni na podzim Reither zavřel své nakladatelství i s při‑ druženým malým knihkupectvím a prodal přízemí starého domu ve Frankfurtu; výtěžek mu umožnil zaplatit dluhy tiskárnám, obrátit se k velkoměstu zády a odstěhovat se do bytu s výhledem na louky a hory, byť ty louky byly ještě na konci dubna pokryté sněhem. Právě za to sem, do údolí horního Weissachu, unikl světu unaveného úsměvu: za to všechno, co mohl někdo jako on dvakrát do roka nabídnout vytištěné a svázané. Reither otáčel trnem otvíráku v korku v hrdle lahve. Když ona fotografie vznikla — ležela teď zarámovaná v kuchyni, nedokázal se přimět pověsit ji —, ještě píval ve společnosti; nohy na obrázku patřily ženě, jež ho krátce nato opusti‑ la, snímek pořízený samospouští, takzvaně šťastně nepo‑ dařený. Vytahoval zátku, až uviděl lesklé kroužky, marná snaha; nebyl duchem přítomen, byl v myšlenkách u těch kroků za dveřmi. Někdo chodil chodbou, což nebylo právě místo, kde by se člověk zdržoval, barva stěn neprozrazova‑ la, zda je to záměr nebo jen vybledlý zbytek bezduchého barevného nápadu. Nikdo by tam bezdůvodně nepřechá‑ zel sem a tam. Reither zamáčkl cigaretu a opřel objeve‑ nou knihu o baňatý popelník — kdo tam od něj něco chce? A chce, aby od něj někdo něco chtěl? Možná; možná ale jen proto, že jaro nepřichází. Zima není jeho roční obdo‑ bí, už po čtyřiašedesáté, pár dětských zim nepočítaje. A to víno proti zimě zbylo z cesty starou toyotou až do Apulie, 10

s otevřenými okýnky jako klimatizací v srpnovém vedru. A knížka opřená o popelník byla jen knížečka, sotva pade‑ sát stránek, jednoznačně vydaná vlastním nákladem, ale s vysloveně poutavou úpravou, proto si jí všiml, ale i proto, že neměla název, nebo názvem bylo ženské jméno na obál‑ ce — nikdy takové jméno neslyšel, znělo jako vymyšlené. Zatáhl ještě jednou, korek vydal skoro lidský zvuk a vyšel z láhve, naplnil si sklenici. Původně si teď chtěl sednout, avšak zul si boty a opět vyšel do chodby bytu, přistoupil ke dveřím, v jedné ruce sklenku, v druhé knihu. Na opačné straně někdo těžce oddychoval, dokonce si tiše odkašlal, jako by se chystal něco říct, nebo to už v duchu řekl, roz‑ hodně nechci rušit, jen prohodit pár slov. Reither nabral dech, dech pro první večerní doušek, kdy všechno myšle‑ ní vyústí ve vychutnávání a svět se na pár okamžiků vejde na jazyk, polkl, jenže účinek se nedostavil — svět teď bylo to tiché odkašlání na druhé straně dveří. A proti tomu po‑ může jen svět knížky, přestože nemá název — takový nález neočekával, když této neděle v době večeře zamířil v neda‑ leké restauraci do takřečeného krbového foyeru se stěnou zaplněnou knihami, které zde hosté zanechali, aby tam byl sám. A mezi křiklavě vyzdobenými milostnými romá‑ ny, jejichž obálky jen klamou o tom, nakolik dokáže tou‑ ha pohltit bytí, narazil na tuhle knížku a hned s ní odešel do svého bytu, aby nikoho nepotkal a už vůbec ne někoho z čtenářského kroužku apartmánů Wallberg, jak se celý zdejší komplex jmenoval; však už na něj pravděpodobná hnací síla kroužku jednou zdálky lehce kývla. Reither šel do kuchyně a přinesl si kousek sýra a dušené šunky, k tomu máslo a chleba; ne že by rád jedl sám, ale ani neměl rád, když ho při jídle někdo pozoroval. Vůbec od sa‑ mého začátku nevyhledával kontakty, jen příležitostně pro‑ mluvil se dvěma mladými ženami v recepci — recepce, to 11

byl výraz ze schůze společenství vlastníků, jako by bydleli v hotelu, a přitom šlo jen o to, aby po skončení domovníko‑ vy pracovní doby někdo sledoval, kdo vstupuje do areálu, nemělo to však moc stát, a tak se nakonec v recepci střídaly dvě ženy, které byly rády, že vůbec mají práci. Obě, stej‑ ně jako on, za sebou nechaly svůj svět, Marina Bulharsko, Aster, Hvězda, opravdová krasavice jako z dětské bible, Eritreu. S blonďatou Bulharkou, která byla pokaždé až příliš ele‑ gantní vzhledem k práci, již zastávala, si povídal o celebri‑ tách, které prý tady v údolí viděla, a s Eritrejkou šlo vždyc‑ ky o jazyk samotný. Aster nechtěla dělat v cizím jazyce chyby, zatímco on ji povzbuzoval, aby mluvila gramaticky špatně, ale zato v souladu se svým tichým projevem. Tiše do toho, zněla jeho rada — tu také pokaždé dával své jedi‑ né spolupracovnici, když měla místo nakladatele rovnou po telefonu připravit o iluze volajícího, jenž byl přesvěd‑ čený, že napsal román století; Kressnitzová, jak jí i nadále v duchu říkal, byla do jisté míry jeho nejbližší příbuzná, bližší neměl. Za dveřmi bytu se teď ozval zvuk připomínající potlačo‑ vané kýchnutí, jednou, podruhé — není divu, při takovém počasí. I Kressnitzová bývala v dubnu vždycky nachlaze‑ ná, každý rok, ale i s rýmou plnila svůj úkol a konejšila talentované autory, když byly jejich rukopisy ještě příliš zmatené, než aby se z nich dala udělat kniha. Do poslední chvíle upřímně věřila ve všechny ty zoufalce, kteří se chtěli zachránit psaním, zatímco on je bez nejmenších nadějí vo‑ dil do italské restaurace za rohem: jednou to skončit mu‑ selo. Reither sklidil ze stolu, vzal si další cigaretu a opět vyšel do chodby. Samozřejmě ho mnozí povzbuzovali, aby pokračoval, všichni, kteří jeho věk nepovažovali za stáří, protože se k němu sami blížili, ale pouze on jediný pohlédl 12

do tváře skutečnosti, že zvolna začíná být víc píšících než čtoucích. Přiložil ucho ke dveřím. Buď teď zatajovali dech oba dva, nebo ten přelud zmizel — vlastně škoda, dlouho už neslyšel dech druhého člověka; zbyla tedy pouze objeve‑ ná knížka, položil ji i s popelníkem na jídelní stůl. Dolil si skleničku a postavil ji na ten svazeček, něco, co by dřív nikdy neudělal. A hned se na poutavé obálce objevily dvě kapky apulského červeného, nebylo na ní nic než písmo, Arial, na kvalitním papíře pískové barvy. Pokusil se kapky setřít, ale skvrny se ještě zvětšily, bude tedy muset obal sejmout, než knihu vrátí, jako by žádnou obálku neměla. Avšak měla ji, ta skutečnost zůstala; všechno, co jednou bylo, zůstane skutečností, zjistil to již před více než dva‑ ceti roky prostřednictvím ženy, která ho opustila, na jedné cestě krátce před cílem; i ona zůstala skutečností, navíc s krásným a nikoli vymyšleným jménem. Reither uhasil cigaretu a v tom okamžiku se ozval zvo‑ nek, krátké, ale odhodlané zazvonění, podíval se na sebe, na pulovr, jakého se člověk jen velmi těžko zbavuje, když si na něj jednou zvykl, dárek od Kressnitzové k jeho mi‑ nulým kulatinám. Moment, zavolal a pulovr svlékl, natáhl si košili s náprsními kapsami, svou košili z dávných ve‑ letržních dnů, kdy se do kapes přesně vešly letáčky jeho podzimního programu, k ní nosil koženou bundu, měl ji stejně jako zapalovač celou věčnost a teď visela v šatně. Cestou ke dveřím se dotkl límce bundy, zažil s ní už víc než nezvanou večerní návštěvu, teprve pak stiskl kliku — ně‑ kdy člověk o něčem ví, ještě než se to stane, díky náznaku, vibraci, jako zvířata, když zneklidní před zemětřesením, a jakmile pootevřel dveře, ukázalo se, co ještě před chvílí patřilo k onomu neprobádanému světu částic: před rohož‑ kou stála ona hnací síla čtenářského kroužku a stála tam v letních šatech. 13

Co pro vás můžu udělat? Reither ještě stačil připojit Dobrý večer, než propadl kouzlu jejích rovněž letních střevíčků a viděl, že sám je jen v ponožkách. Je pozdě, promluvila, jestli jsem vás od něčeho vyrušila, třeba od sledování tele‑ vize, je mi to líto. Nechci vás dál rušit, jen bych si s vámi ráda domluvila schůzku, řekněme zítra, v jedenáct hodin, v krbovém foyeru? Návštěvnice — třebaže přesně vzato ještě návštěvnicí neby‑ la — nyní stála oběma střevíčky napůl na rohožce, výstižněj‑ ší by bylo mluvit o obou nohou, protože se přes ně táhly jen dva mátově zelené řemínky, stála tu tedy v sandálech, jež však v sobě neměly nic zdravotního, připomínaly spíše ner‑ vózní vážku a Reither od nich dokázal jen pomalu zvednout pohled. Televizor vůbec nemám, odpověděl, takže mě od něj ani nemůže nic odtrhnout. A co to má být zítra za rozhovor, o co jde? Tu otázku by zřejmě položil každý, nejspíš jinými, přívětivějšími slovy, teprve teď pozvedl oči natolik, že po‑ hlédl na ženu přede dveřmi, bylo to ale víc než pouhé po‑ hlédnutí: výstižným výrazem by podle něj v tomto případě byl úžas. Díval se totiž do tváře, která v druhém člověku okamžitě vyvolá myšlenku, jak asi vypadala před lety, osl‑ nivě krásná, prostě proto, že v ní ještě stále bylo něco oslňu‑ jícího, s modrošedýma očima, provizorně vyčesanými vlasy v barvě skořápek pistácií, solidním nosem, avšak s jemným chřípím, k tomu bledé, plné rty, plné kvůli té bledosti; byla mladší než on, ale nijak dramaticky. Jde o náš čtenářský kroužek, odpověděla. Ale dovolte, abychom si o tom pro‑ mluvili ve dne, tak tedy zítra? Odhrnula si z čela několik uvolněných vlasů a ten poslední odfoukla, Reither se opět zadíval na její letní střevíčky. Prosím vás, odkdy se o čte‑ ní povídá lépe přes den než v noci? Námitka ho samotné‑ ho překvapila, ne proto, že by byla nesprávná, nýbrž pro‑ to, že zněla lehkomyslně, skoro jako pozvání. Předsedkyně 14

čtenářského kroužku si tiše odkašlala, vypadalo to, že zva‑ žuje výhody a nevýhody dne a noci. Ale mnohé rozhovory se vedou lépe, když jsou lidé zcela bdělí, opáčila. Zcela bdělí, to znělo jako varování, jakoby v rozhovoru mělo jít o choulostivé věci. Prozraďte mi, jak dlouho jste stála za dveřmi? Musel se jí na to zeptat, přinutit ji snést tuhle malou neotesanost. Jak dlouho? Nu, nedívala jsem se na hodinky. Ale vy jste chvílemi stál na druhé straně, cí‑ tila jsem vaši cigaretu — bez filtru. A následně jsme oba vá‑ hali. Protože nic lidského se s postupem času příliš nezjed‑ nodušuje, viďte? Spolu s úsměvem se dostavil pocit, jako by už vstoupila do jeho bytu, ve skutečnosti přitom zase trochu couvla, nohy teď měla lehce zkřížené, což se hodilo k otevřeným střevíčkům, spíš tyrkysovým, po straně mod‑ ře strakatým; lněné šaty měly barvu jejích očí a odhalova‑ ly ramena, jako by vzdorovaly ledově chladné noci, která se snášela na údolí Weissachu. Co si myslí o lidském jedná‑ ní a čase, nezapomněl na tu otázku; opět se zadíval na její vlasy, viděl i přirozené cínově šedé pramínky, jaké si lec‑ které rádoby spisovatelky dnes nechávají udělat, aby pů‑ sobily oduševněle. Lidské věci, poznamenal, nejsou snad od určitého věku pořád stejné? Protože člověk ví, jak a kde je získá, jako cigarety, na které je zvyklý. Bez filtru, máte pravdu. A ten váš kroužek, to jsou zdejší obyvatelé, kteří si povídají o svých čtenářských zážitcích? Jsou to obyvatelky, odpověděla žena v letních šatech a teď si třela nahé paže, což ho naléhavě nutilo rozhodnout se, zda se s ní rychle rozloučí, nebo jí případně nabídne tu sta‑ rou koženou bundu. A nelze říci, že všechny jenom čtou, pokračovala poněkud zdrženlivěji. Čtení nás svádí dohro‑ mady, to ano. Ale mnohé v našem kroužku, no, také píšou. Reither sjel očima opět na sebe. Jak tu tak stál v ponož‑ kách, nevyvolával zrovna nejlepší dojem, na druhou stranu 15

před ní ani nemusí zazářit; musí se jí jen nějak zdvořile zbavit. Čtenářský kroužek je tedy jen krycí název? Dejme tomu, že to není úplný název. Ostatně píše se v ti‑ chosti, což pro vás jistě není novinka — vaše nakladatelství je zrušené? To slovo jí ze rtů nešlo snadno, zrušené, pře‑ stala si třít paže, přiložila si ruce k obličeji, velmi dospělé, zralé ruce, pomyslel si, třebaže ruce nemohou být zralé, dá se to o nich jenom říci. Měla jsem kloboučnictví v hlavním městě, pokračovala, taky už je zrušené. Pro mé klobouky bylo čím dál méně obličejů. Máte klobouk? Jenom vlněnou čepici, odpověděl. Proti větru v údolí. Vědě‑ la jste, že čím dál rozšířenější přání vidět své jméno nejen na zvonku u dveří, ale také na obálce knihy, znamená smrt dobré literatury? Bývalá majitelka kloboučnictví zavřela oči, avšak zdálo se, že se na něj dál dívá. Přesto všechny píšeme, poznamenala. A chybí nám někdo, kdo si poslechne jednu stránku, a po‑ tom usoudí, že by z toho mohlo něco být. Nebo aspoň uzna‑ le pokývá hlavou. Nebo hlavou tiše zavrtí tak, že to člověk jednou provždy vzdá. A tím někým myslíte mě? Koho jiného. Takže vy kouříte cigarety bez filtru. Ano. Odjakživa. Kdybyste mě pozval dál, vykouřila bych si jednu s vámi. Přestože jsem přestala od té doby, co tady bydlím. Tak byste u toho měla zůstat. Je to vaše poslední slovo? Co já vím, odpověděl. Kromě toho nemám rád dlouhé dialo‑ gy. Nikdy jsem je neměl rád, ani v knihách. Většinou svědčí o vypravěčově lenosti. Ale vy a já, my nejsme v knize. Stojíme u dveří vašeho bytu. Ne, to jenom vy. Já stojím v bytě. Ledaže byste šla dál. A dáme si cigaretu. 16

Na chvíli dál, měl se lépe vyjádřit, na skleničku a cigaretu — Reither zavřel dveře za sebou a za návštěvnicí, jíž teď žena nepochybně byla, a odsunul stranou karton s vínem.

Na chvíli dál, měl se lépe vyjádřit, na skleničku a cigare‑ tu — Reither zavřel dveře za sebou a za návštěvnicí, jíž teď žena nepochybně byla, a odsunul stranou karton s vínem. Až po vás, řekl, když zamířili do předsíně, tři promyšlená slova. Když bývalá kloboučnice vešla do obývacího po‑ koje, ještě rychle pohlédl do šatního zrcadla: košili s ná‑ prsními kapsami na sobě měl i na zarámované fotografii, nezničitelný kousek, a vlastně i on je ještě pořád tím mu‑ žem na fotografii, bez špeků, šlachovitý, s ošidně vřelýma očima a pevným čelem a teď už vzdorovitě hustými vlasy, dlouho barvy pryskyřice, nyní tabáku a popela, stejně jako dřív neučesanými, jen shrnutými dozadu a vždycky vlast‑ noručně ostříhanými. Holil se naštěstí naposledy v poled‑ ne — není nic horšího než muži se šedivým strništěm. Ciga‑ rety by měly být na stole, zavolal, jako kdyby přišel domů s přítelkyní kuřačkou. A pak už stála v lehkých šatech u stolu a dokonce už držela v ruce krabičku, vzal si ji od ní a vytřásl dvě cigarety do po‑ loviny. Jednu si vybrala a on jí připálil, tenhle úkon postrá‑ dal; sám si zapálil druhou. Kuřáci jsou lidé, kteří nechtějí hned povídat, nejprve se soustředí a předvedou při tom ma‑ lou pantomimu. Kupříkladu ona, návštěvnice, dost opatrně vtáhla kouř, ale vypustila ho nosem a zuby stáhla z dol‑ ního rtu drobeček tabáku; ještě jednou potáhla a vyfoukla 19

a zadívala se na knihy na stole, i na tu se skvrnou. Potom teprve, s rukou nad popelníkem, promluvila. Vaše jméno znám, moje je ještě jednodušší. Palmová. Leonie. Ale kdy‑ bychom byli v knize, o které jste se zmínil, od Leonie bych vás zrazovala. Má v sobě něco žadonícího o sympatii, to si člověk pořád musí dávat pozor. Lepší by bylo mluvit jen o Palmové. Třeba: Palmová stála jednoho večera u jeho dve‑ ří a on jí navrhl, aby šla dál na cigaretu. Reither přinesl druhou skleničku. Chtěli jsme probrat mou roli ve vašem kroužku, připomněl, ale to už návštěvnice sáhla po knížce, na kterou prve neměl nic postavit. Palcem přejela po skvrnách, palcem, jaký si člověk u žen vysnívá, štíhlým, ale nikoli kostnatým, s oválným nehtem nalako‑ vaným bezbarvým lakem. Svazeček opět odložila na stůl, jen kousek dál od lahve s vínem. Tak se tady tráví neděle, člověk čte, spí, zase čte, jde se na hodinu projít a později knihu dočte do konce. Kde kupujete víno? Tam, kde roste — pozvedl novou sklenici proti světlu čtecí lampy, od které se nedokázal odloučit; její světlo po všech‑ na ta léta dopadalo na tisíce stránek, z nichž jen pár bylo použitelných pro knihu, jež by mohla tuhle lampu přežít. Sklenice byla dostatečně čistá, naplnil ji; samozřejmě by bylo lepší zeptat se, zda by si dala skleničku vína, ještě lépe, zda by jí směl něco nabídnout a co. Postavil sklen‑ ku na stůl a pozvedl svou, teď by si mohli připít, což přece vždycky působí uklidňujícím dojmem, ale návštěvnice opět sáhla po svazečku a otevřela ho na začátku. Co si myslíte o začátku, jako je tenhle? Držela knížku trochu dál od sebe a četla stránku, Reither však jen stěží sledoval text, poslou‑ chal její hlas. Bylo to o mladé ženě, která si za mrazivé noci opilá lehne na břeh lesního jezera, asi z nešťastné lásky, a zmrzne. Takové texty opakovaně dostával, většina z nich se nedala snést. Ovšem tady si v noci po pohřbu matka té 20

mladé ženy lehne na stejné místo, aby se do dcery vcíti‑ la, takovou variantu ještě neznal. Dokonce se svlékla, ale brzy se zase oblékla, aby také nezmrzla, a vydala se lesem směrem k silnici; soustředit se dokázal až u poslední věty: Pohybovala se, jako by se její tělo mohlo každým okamži‑ kem rozpadnout. Četla jsem moc rychle? Ne, určitě ne, odpověděl. Trochu upil a konečně i ona vza‑ la sklenku ze stolu, hlavou naznačila přípitek a přiložila ji ke rtům. Chtěla tedy od něj slyšet něco o té knize bez názvu, možná ho otestovat, zda je pro její kroužek vůbec vhodný. Jak vám chutná víno z Apulie? Nebylo to zrovna šikovné rozptýlení, jen uznale povytáhla obočí, čímž byl zahájen rozhovor o vínu, a už tohle mu šlo na nervy, když to někde musel číst. Ve vašem kroužku nejsou žádní muži? Reither přešel ke čtenářskému křeslu, u něhož stála podnožka, ná‑ bytek patřící ke čtenářské lampě, nebo naopak: dvojice, jež nesměla být rozdělena, přestože křeslo zabíralo hodně mís‑ ta, bylo však velmi pohodlné, to pravé pro ženskou návště‑ vu. Ne, odpověděla návštěvnice, žádní muži tam nechodí. Reither posunul křeslo trochu blíž ke stolu a ještě uhla‑ dil potah. Kolik večerů v něm strávil, s nějakou prvoti‑ nou v klíně, pln strachu, kdy se příběh vytratí do ztracena nebo mu z něj začnou vstávat vlasy hrůzou, mnohdy však, po dobrém začátku, s obavami, zda to tak půjde i dál. A stá‑ le znovu ten údiv, když se autor nebo autorka konečně ob‑ jevili v nakladatelství a dílo se nehodilo k jejich obličeji, hlasu, vystupování, při čtení si vytvořil obraz, který byl zároveň kouskem slepoty, nakladatelovy slepoty vůči auto‑ rově obyčejnosti, jeho koníčkům, přátelům, ale i drobným trápením, kašlající kočce, porouchanému topení, prohra‑ nému fotbalovému zápasu. Tak se přece posaďte, vyzval ji a návštěvnice se sklenicí v ruce usedla do křesla, přehodila 21

nohu přes nohu a přetáhla si šaty přes koleno. Na pět mi‑ nut, poznamenala, vždyť je už pozdě. Nebo kdy obvykle uléháte? Uléháte, ten výraz ho překvapil, člověk ho už neslýchá tak často, napsaný ho vidí zřídka, v novějších knihách vlastně vůbec, jako kdyby autoři nepotřebovali spánek, neukládali se na lože a odpočívali nanejvýš na karimatkách, s myš‑ lenkami v pohotovosti, produkovali slova a věty nervózní stejně jako hudba v klubech, v nichž byli takoví lidé doma. Kdy uléhám? Uléhám pozdě, odpověděl, ale ulehnout ne‑ znamená spát. A vy si tedy myslíte, že vaše jméno se pro knihu nehodí. Leonie Palmová — hned mu utkvělo v hlavě, to jméno, jako krásná obyčejná první věta — naznačila, zda by jí mohl podat popelník, šel s ním tedy ke křeslu a ona típla napůl vykouřenou cigaretu. Jméno člověk dostává. Já bych si je raději vybrala sama. A to víno z Apulie mi chutná. Bohužel jsem tam nikdy nebyla. A vy? Přišlo to jakoby mimocho‑ dem, nebyla to otázka směřující k ukončení konverzace, spíš k jejímu rozproudění, k zahájení rozhovoru. Teprve loni v létě, řekl. Naposledy. Proč, nebylo to hezké? Ale ano, moc — Reither přemýšlel, kam si má sednout, možná na podnožku nebo raději na jednu z židlí u jídel‑ ního stolu, kterou by samozřejmě nejdřív musel přisunout blíž ke křeslu, otázka je, jak blízko na těch vymezených pět minut, které beztak už dávno uplynuly. Nu, všechno krás‑ né se někdy stane naposledy, odpověděl. A je lepší, když si člověk ten okamžik určí sám. Jak se jmenovala poslední kniha vašeho nakladatelství? Vzal ze stolu cigarety a zapalovač, víno a svou sklenici. Jme‑ novala se Do odvolání nesmrtelní. Povídky. Ale ve všech povídkách vystupovaly stejné dvě hlavní postavy. 22

Dvojice? Ne, nebyla to dvojice. Jen muž a žena. Vykali si. Ty za něco stojí, jen pokud vzejde z vy. Cigareta vám nechutnala? Reither se podíval do popelníku na jediný dlouhý nedopa‑ lek mezi krátkými, papír na jedné straně byl ještě vlhký od jejích rtů. Musím si nejdřív zase zvyknout, odpověděla návštěvnice, Palmová, stále ještě se zkříženýma nohama, jako kdyby pět minut pro ni byla jen fráze. Nepočítala jsem s cigaretou. Ale až už se nám nebude stávat nic neo‑ čekávaného, budeme mrtví. Mně se dnes stalo, že cestou do italské restaurace byly otevřené dveře do místnosti s krbem a viděla jsem až do knižního koutku — zrovna jste bral do ruky knihu. A vám se dneska stalo, že tady teď sedím, že? Možná, přisvědčil. Ale další cesta mě už nejspíš nečeká, prodal jsem auto. Dala byste si kávu? Nebo mám ještě ote‑ vřít víno? Zapálil si cigaretu a přinesl poslední láhev apul‑ ského červeného, původně zamýšlenou pro všední den, ne pro zvláštní příležitost, teď však taková příležitost nastala, dokonce pro ni existuje výraz, slovní spojení, které se zvol‑ na, jako mnoho jiných, přesunulo do říše stínů: dámská návštěva. Postavil láhev na stůl a vedle položil vývrtku. Dámská návštěva, to se používalo, když byl učedníkem v knihkupectví, nejprve u Cobeta ve Frankfurtu, dávno je tam klenotnictví, později u Wetzsteina ve Freiburku, dnes jednoho z posledních duchovních klenotů, a kdekoli bydlel v podnájmu, byly dámské návštěvy zakázané. Zvedl z pod‑ lahy popelník a teď se usadil na podnožce. Ovšem auto je možné si také pronajmout. Ale kam by člověk jezdil, když už všechno krásné viděl? Někdy závidím naší Eritrejce. Ne‑ vychází z údivu ani v našem údolí. Líbí se vám? Aster se líbí každému. 23

Nominováno na cenu Magnesia Litera

Jesús Carrasco: Na útěku Vyprahlá, opuštěná pláň a uprostřed ní malý chlapec zoufale se snažící uniknout smečce pronásledovatelů i vzpomínkám na vlastní minulost. Jedné noci se jeho kroky zkříží s kroky stařičkého pastevce. Osudové setkání promění neúprosnou štvanici v zápas o holý život a o zachování posledních známek lidství v krajině, kterou ovládlo násilí a zmar. Carraskův hutný, svou jednoduchostí téměř westernový příběh se odehrává v jakémsi bezčasí, v neurčitém, odlidštěném prostoru, jehož předobraz můžeme hledat v drsné oblasti Extremadury, krajiny ležící na pomezí Španělska a Portugalska. Syrové a zvláštním lyrismem překypující vyprávění je podobenstvím o archetypálním střetu dobra a zla, v němž nakonec lidská důstojnost zvítězí nad zvůlí a krutostí. Španělský bestseller, dosud přeloženo do 19 jazyků. 186 s., váz., 249 Kč

Evropská literární cena pro rok 2016

Jesús Carrasco: Neznámý v zahradě Carraskova novinka nás zavádí do blíže neurčené poloviny 20. století, malebné zahrady venkovského sídla v Extremaduře, kde tráví léta na penzi bývalý důstojník Impéria, jež nedávno obsadilo Španělsko i značnou část světa. Manželka kdysi krutého, bezohledného Iosifa, Eva Holmanová, postupně procitá z idyly vlastní nadřazenosti, když se v její zahradě objeví tajemný muž jménem Leva. Eva, vytržena ze svého poklidu a pohodlí, vetřelce nevyžene ani nezastřelí, a místo toho začne rekonstruovat pohnuté osudy neznámého. Příběh se prolíná vícero rovinami, v nichž ta Levova je děsivým obrazem zotročeného 20. století, pracovně-likvidačních táborů a ničím neomezeného drancování zdrojů. Téma, jazyk i okolnosti jsou nakonec důležitější než zápletka, podobně jako tomu bylo v autorově debutu Na útěku. 200 s., váz., 269 Kč

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 361. publikaci Z německého originálu Widerfahrnis / Eine Novelle (6. vydání) přeložila Ivana Vízdalová Führmann Redakce Michaela Škultéty Grafická úprava & obálka Barbora Toman Tylová, www.tomandesign.com Fotografie na obálce a v knize Filip Šach Písmo Clara Serif & Clara Sans Signature Type, www.signature.type Sazba Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s.r.o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání první, 196 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-175-7 ISBN (MOBI) 978-80-7470-176-4 ISBN (ePUB) 978-80-7470-177-1 Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 269 Kč

ISBN 978-80-7470-175-7

BODO KIRCHHOFF / PŘÍHODA